Veselá škola

HISTORIE ŠKOLNÍCH BUDOV

Soukenická ulice

Soukenická ulice před založením Nového Města byla prodloužením Dlouhé ulice a představovala spojení mezi staroměstským rynkem (Staroměstské náměstí) a osadou Poříčí (okolí kostela sv. Petra). Určitou dobu se ulice také nazývala Před Dlouhou ulicí, nebo přímo i Dlouhá. Byla jednou z hlavních ulic pražských Němců. Po vzniku staroměstských hradeb byl pro celou zdejší oblast používán název Latrán (in vico Latranensi), který vyjadřuje osídlené místo za hradbami města. Tento název se dodnes zachoval např. pro část Českého Krumlova. Václav Vladivoj Tomek uvádí ve 14. století v západní části dnešní Soukenické ulice, případně ve vnitrobloku mezi Soukenickou a Klimentskou ulicí skupinu 20 domů. Po založení Nového Města od roku 1394 již ulice nese jméno Soukenická.

Pojmenování vzniklo podle soukeníků a soukenických rámů. Soukenické rámy stály rovněž v Ulici U Obecního dvora a v okolí Haštalského náměstí (Rámová ulice) a po založení Nového Města jejich funkci převzaly rámy mezi Soukenickou a Klimentskou ulicí (Ramhof č.p. 1195 a 1196), kde bylo více prostoru. Významný a silný soukenický cech zabraňoval vyrábět sukno na předměstích a omezoval pravidla obchodu a dovoz cizího sukna a byl ze všech cechovních řemesel nejpropracovanější. Sukno se tkalo z různých surovin jak rostlinných (len, konopí, bavlna), tak zvířecích (vlna, srst, hedvábí). Ve 14. století se v českých zemích začala zpracovávat bavlna a od 15. století se ve výrobě postupně prosazovala specializace. Mezi zdejší textilní řemeslníky patřili pláteníci, soukeníci a barchetníci (zpracovatelé bavlny), podle zušlechťovací techniky se rozlišovali valcháři, postřihači, barvíři aj.

Valchováním se tkaniny zhutňovaly a vlákna tkaniny do sebe pevně zaklesávala. Soukenické valchy byly nejstaršími textilními stroji a čeští mlynáři je při svých mlýnech stavěli zpravidla ve větší vzdálenosti od lidských obydlí, protože při procesu valchování se často používala lidská moč. Od 13. století se začaly zavádět valchy poháněné vodním kolem. Po zvalchování se sukno sušilo napnuté do velkých rámů. Nejjednodušší způsob další úpravy látky bylo bělení. Tkanina se rozprostřela na louce a díky slunečnímu světlu a polévání vodou se postupně vybělila. Barvení se provádělo vyvářením tkanin v barvicím roztoku. Pojmenování lázeň, které v Petrské čtvrti u některých objektů nalézáme, se často vztahovalo k zařízením pro valchování a barvení. Barvíři se dělili na černobarvíře, kteří barvili látky na černo a modro, a na hnědobarvíře a krasobarvíře, kteří je barvili na žluto, červeno a zeleno. Látky se také potiskovaly různými vzory, buď pomocí keramických či bronzových razítek, nebo dřevěnými štočky z vyřezávaných šablon.

Soukenická, v německém jazyce Tuchmacher Gasse, za celou dobu existence nezměnila název. V letech 1548, 1653 a následně i při tzv. francouzském požáru 1689 celá ulice vyhořela, a proto se z historických domů zachovaly pouze základy a některé sklepy. Katolický kněz řádu křížovníků s červenou hvězdou Jan František Beckovský ve své knize Poselkyně starých příběhův českých z roku 1700 konkrétně uvádí Soukenickou ulici a její okolí jako místo, kde bylo „300 domů obráceno v popel“. Jiný údaj o tomto požáru, který vypukl 12. 6. 1653 v domě novoměstského rychtáře Jako Kolínského, hovoří o 154 domech (mj. tehdy shořely až na jeden také všechny domy až v Biskupském dvoře.)

Od 18. století probíhala přeměna ulice z řemeslnické na rezidenční. V průběhu 19. století pak došlo k výstavbě vícepatrových nájemních domů. Snahou o rozšíření této komunikace bylo vymezení uliční čáry na severní straně Soukenické u domů postavených ve 30. letech minulého století. Soukenickou jezdil dokonce linkový autobus trasy J ze Staroměstského náměstí Dlouhou třídou na Petrské náměstí a Těšnov. Po šesti měsících v roce 1928 byla tato část linky pro nízký zájem zrušena, ale v letech 1932-39 byla tato pravidelná linka J provozována.

 

Soukenická 10/1088

Již ve 14. století je zde uváděn dům Havla Kožíška. V roce 1596 se stal jeho majitelem Jindřich Chotouchovský z Nebovid, syn majitele zámku Žleby Václava Chotouchovského. V polovině 17. století jsou zde uváděny dva domy, č.p. 1088a soukeníka Matouše Bezy a zadní dům č.p. 1088b JUDr. Jana Golcze (Kolcze). V roce 1713 je zde uváděn dům U Kozlů (což nevylučuje jednak zkomoleninu U Kolczů, případně Jana Kozla, majitele sousedního domu č.p. 1089b z poloviny 17. století, který se tehdy jmenoval U Slezinů). Koncem 18. století zde uvádí J. Schaller (1788) nový dům zvaný U Neblebů (Neplechů?).

Mezi válkami v objektu působila firma na výrobu kamen Armaturia V. Spitzer a spol., jejímiž majiteli byli Richard Pollak, dr. Josef Blanhorus a Ing. Otakar Kruliš-Randa. Poslední z nich působil jako ředitel Báňské společnosti a prezident Ústředního svazu průmyslníků a v 50. letech 20. století zemřel jako polický vězeň na Mírově. Společnost Armaturia nechala původní uliční dvoupatrovou budovu zbourat a na jejím místě v letech 1933-34 postavila moderní funkcionalistický dům s byty. Vlevo byl instalován vjezd do vnitrobloku a do ulice měla firma svou prodejnu. V té době byla modernizována i budova z konce 19. století ve vnitrobloku a část dvora byla překryta obloukem zaskleného atria. Během 2. světové války zde měly zastoupení i německé hutní společnosti.

Firma Armaturia byla v roce 1949 včetně domu zestátněna a začleněna do podniku Kovomat, od roku 1955 Technomat, s.p. Ten využíval vnitroblok jako sklady a kancelářské prostory a do ulice byla prodejna, která zde sídlila do počátku 90. let 20. století. Dům v majetku státu spravoval po roce 1990 Bytový podnik Prahy 1, s.p., v likvidaci.

Od roku 1995 ve vnitrobloku sídlí Veselá škola - církevní základní škola a základní umělecká škola, resp. její první stupeň. Ta zrekonstruovala dvoupatrovou zadní budovu na školské prostory pro žáky pěti tříd a výtvarný ateliér. Zřizovatelem školy je Arcibiskupství pražské, které získalo souhlas Ministerstva financí s prodejem zadní budovy škole. Obytný dům do ulice získala Městská část Praha 1 a následně byly byty prodány stávajícím nájemníkům. Z prodejny do ulice bylo zřízeno kadeřnictví.

 

Soukenická 20/1093

Historie místa sahá do první poloviny 14. století. Kdy zde stál dům a kovářská dílna. Toto období je v současném objektu zachováno v podobě gotických sklepů a části hmoty přízemního zdiva při vjezdu do dvora. Ve druhé polovině 17. století byl majitelem domu mýtný na Výtoni a písař Daniel Samec ze Stráže. Záznam z roku 1649 potvrzuje i jeho obchodování se dřevem. Stejně jako u sousedního domu č.p. 1092 jsou pro dům uváděny názvy U bílého pelikána, U černého výkladce a U Semenářů. U tohoto domu lze kolem roku 1740 vysledovat barokní přestavbu na jednopatrový objekt, ke kterému bylo podle návrhů Alfreda Kirpala a tesařského mistra Jana Zlenického přistavěno v roce 1863 další jednopatrové dvorní křídlo.

V roce 1867 bylo podle návrhu architekta A. Stýbla přistavěno druhé patro a dům nabyl současný pozdně klasicistní vzhled. Na kamenném portálu vjezdu do domu je dosud původní označení č.p. i č.o. Dům koupil kolem roku 1903 František Žabokrtský a přemístil do vnitrobloku svou továrnu na kulečníky z Klimentské ulice. Domu se začalo říkat U Žabokrtských. Firma Žabokrtský již od roku 1887 vyráběla malé i velké kulečníky a kvalitní tága, které vyvážela i za hranice Rakouska-Uherska, hlavně do Německa, Ruska a Anglie. Ve 30. letech 20. století firmu řídili František Žabokrtský a stavitel Karel Žabokrtský, kteří v domě i s rodinami bydleli. Před 2. světovou válkou je jako vlastník domu uváděn Eduard Žabokrtský, který tehdy koupil i dům Soukenická 2.

Dům i firma byly po 2. světové válce znárodněny. Firmu převzal národní podnik na výrobu kulečníků z Krnova. Na štítu zůstal nápis s názvem firmy Žabokrtský po celou dobu totality. Po roce 1990 byl dům v restituci vydán dědicům původních majitelů a následně byl opraven a renovován. V části do ulice se nacházejí čtyři byty. Do roku 2007 zde byla prodejna hudebních nástrojů a aparatur Praha Music Centrum. Od roku 2007 zde sídlí Veselá škola - církevní základní škola a základní umělecká škola, resp. její druhý stupeň a základní umělecká škola.

(NOVOTNÝ, P. Petrská čtvrť dům od domu. Praha: Libri, 2008. ISBN 978-80-7277-361-9. S. 394-395, 416-417, 421-422.)